Tatra Veteran Sport Club Ostrava v AČR

Byl jsem požádán o informace k cíli VRO 2015. Co se vlastně dělo, co se vlastně stalo? Po odjezdu posledního vozu VRO z Masarykova náměstí v Ostravě jsme se vrhli na ozvučení, bránu a zábrany a demontovali jsme a nosili na přistavené vozíky za auty. Čtyři chlapi dvě ženy a děti nepočítaně byli za chvíli, celí zpocení, hotovi.

12:30 hod. nasedáme do aut a míříme s vozidly na místa určení. Mně ještě čekají organizační zastávky k nedělní velké rodinné akci. Cestou k cíli VRO zvažuji možnost povozit děti na bobové v Tošovicích, ale blížící se bouřkové mraky a nekončící dotazy ze zadních sedadel:  „Kdy už bude oběd…?“ volím variantu rychlého průzkumu cíle, co kdyby?, pozdního oběda a návratu do Tošovic. Co a jak se odehrávalo a dělo na ostatních stanovištích a zastávkách nevím. Nebyl jsem tam.

14:30 hod. dorážím na parkoviště před mostkem k hotelu Maria Skála. Uprostřed parkoviště je kaluž cca 1 m, poloprázdno. Takže v pohodě. Přejíždím k hotelu, obhlížím areál, jdeme do restaurace. V rohu parta hraje na kytary a housle. Všude plno kolistů a turistů. Prý čekají na nějaké motorky … Ááá, asi se střetneme s nějakým gangem …

Asi na sto dvanáctý dotaz: „Kdy už bude oběd…?“ se vrhám k pultu, navážu oční kontakt s chlapíkem za barem a představím se: „Dobrý den, jmenuji se MCH jsem z TVSCO, dnes zde máme cíl VRO 2015 a máme zde spát…“
„Já o ničem nevím!“
„Coo?“
„No dobře, tak můžete mi zavolat vedoucího?“
„Ne, já jsem majitel a o ničem nevím!“
„ Coo?“ hmmm, no radši se najím, nerozčiluj se… „Dobře, to pořešíme později, mám tu dvě děti, 5 a 8 let, co mi pro ně a pro mě doporučíte k jídlu?“
„Máme hotovku rizoto a pro vás ohnivé maso v placce.“
„Dobře, dejte mi to…“

„Tatíí…“
„No co je?“
„My to nechutná…“
„Proč?“
„Je to pálivé…“
„Ale pán říkal, že to je pro děti…“ Bylo to stejně pálivé jako moje ohnivka, hmm, nerozčiluj se. Děti si daly hranolky a já mněl tři porce.

15:15 hod. posílen pozdním obědem a s odkrveným mozkem se odhodlávám na druhé kolo mače. Mezitím se venku rozpršelo a ztratil se mi signál z mobilu. No paráda!
„Dobrý den, já jsem ten od těch veteránů…“
„Jakých veteránů? Dnes tu mají přijet motorky, americké motorky.“ No potěš koště, s Hells Angels jsem se ještě o pivo netahal. „Ne počkejte, americká auta!“ Hmmm, nerozčiluj se.
„Kolegové se domlouvali a dopisovali si s paní Milatovou, můžete mi ji zavolat?“
„To je moje manželka.“
„Dobře, gratuluji, můžete mi ji zavolat?“
„Tatíí…“
„Co je?“
„Čůrat…“
„Tak jo…“

Vracím se na třetí kolo: „Dobrý den paní, my jsme…“
„No, ale já Vás nemůžu hned teď, jen Vás ubytovat, to musíte všichni najednou…“
„My pořadatelé dojíždíme postupně...“
„Všichni najednou!“
„No, já jsem chtěl jen informovat a domluvit se…“
„Jo tu večeři Vám dám hromadně na jednou.“
„Coo?“
„No těch padesát večeří vám vydám najednou. Nebudu přece přihřívat pět porcí, pak deset, pak dvě...“
„A co Ti hosti tady?“
„Já to tu uzavřu a budou muset odejít ven.“
„Vždyť tam leje jako z konve…“
„Najednou!!!“
„Nás je ale 70 aut a tak 140 lidí…“
„Tak to se sem nevejdete!“
„Cooo?“ Nerozčiluj se.
„Dobře, máte tu bokem nějaký prostor pro pořadatele, tak 30 lidí.“
„No kolibu, ale tam teď byli rybáři, teď jsem tam uklidila, tam Vás nepustím!“
„Cooo?“ Asertivita pracuje naplno… „Dobře, můžeme parkovat v areálu?“
„Ne to nejde.“
„Dobře, co ubytování, můžou?“
„Ano, jen ubytování…“ Do toho vstupuje pan majitel: „Hele, podívej se na ty drzé muzikanty, roztáhli slunečník…“
„No, vždyť venku prší!“
„Ten slunečník nesmí zmoknout!“
„Vždyť stojí venku!“
„Nesmí být mokrý!!!“
„C…?“ Nerozčiluj se.
„Je to slunečník, nesmí!!!“

15:35 hod. odcházím ven, schladit se do deště. Přestává pršet, takže nic. Kapela se přesunula ven, pod přístřešek u koliby. Jdu za muzikanty, kteří by nám měli zpříjemnit cíl rallye a večerní posezení. „Dobrý den, jsem MCH z TVSCO a hledám Bena.“ „To jsem já.“ Domlouváme se na alternativách mokrá-mokrá, suchá-suchá, mokrá-suchá, suchá-mokrá. Jde to jako po másle. Zvučí, ladí, hrají pro lidi venku.

15:45 hod. objevuje se v pravý čas Richard. Spolu obcházíme areál, plánujeme, vracíme se na parkoviště před mostem. Kaluž se rozrostla v slušné jezírko. Začíná znova mrholit. Zaháním děti do auta. Mají z toho „obrovskou“ radost. Oblékáme vesty, tulíme se pod duhovým deštníkem a vyhlížíme vozidla. Začíná pršet.

Domlouváme si postup třídění a parkování vozidel. Nejstarší, bez střechy, s plátěnou střechou, motorky a vozidla pořadatelů do areálu mezi chatky a za most k Maria Skále. Kdo si troufne, tak kolem nebo přes, teď už jezero. Zbytek kolem cesty za sebou do hadu. Začínají padat provazy vody. Od stehen dolů se nemusím tak týden mít. A i ten déšť mi připadá nějak teplejší, přestává mně studit. Začínají přijíždět vozidla. Masochisticky jim pootevřenými okýnky cákám vodu do vozidel při říkání pokynů. Snažíme se je rozdělit podle dohodnutého klíče. Přijíždí stále víc vozidel. I civilních, na čumendu.

16:30 hod. se některé vozy z areálu vracejí a jedou domů. Prší, neochotná obsluha, namačkaná nedýchatelná restaurace, nemáme kde nakojit a přebalit miminko. Odcházím na průzkum areálu. Vozidla zaparkovaná dle pokynů. Hudba hraje. Pod stříškami areálu, jak slepice na hradle, je namačkána pestrá směsice kolistů, turistů, dobových účastníků atd. Vidí chlápka ve vestě - Ha, organizátor! Čekám přílet vajíček a rajčat, ale přilétají jen dotazy, některé v Ostravských synonymech. No, byli sprostí, no.

Přicházím do restaurace. Hustá atmoška jak blázen, že by se dala krájet. Připadám si, jak právě na širém moři objevená nepřátelská bitevní korveta, nadrženými stíhacími a bombardovacími piloty připravenými ke krutému boji. Ze všech stran se v nesoustředěných rojnicích valily - svištěli dotazy, připomínky, rady do života (ty mně taky…). „Cooo?“ Nerozčiluj se.

Odpovídám teda podle pravdy, že za všechno může Buček a Rojek. Polovina lidí neví, o koho jde a určitě mají pánové štěstí, že tu nejsou s námi (toto je možná jen autorská latina).
Komunikuji, s kým to jde, a kdo o to stojí. Některým stačí vyprázdnit zásobníky a vracejí se na základnu. Někteří se vracejí v druhé a třetí vlně. Jak Karlův most po nájezdu Švédů, dávám zpětný chod a značně ohluchlý a oblíbený v kolektivu odcházím na parkoviště. A tam zmoklý vodník v oranžové vestě. „Ríšo, máš signál?“ „Nemám.“ No paráda!

Cestou potkávám pana a paní majitelovou a prosím ji o hadr, stůl, ubrus na vystavení cen a vyhlášení výsledků dle dohody. O stolu nic neví a pro ubrus musí někam pro klíč od skladu, pak někam do skladu, a pak mi ho snad donese. Aha…

17:15 hod. vylézá sluníčko, stoly a lidé usychají. Přijíždí Martina, bere si na štěstí děti k sobě a začínají v chumlu běhat po areálu. Přitahuji si k přístřešku hrající kapely promáčený stůl, utírám si ho vlastními prostředky. Přikrývám ho svoji cestovní dekou. Vystavuji ceny.

Procházím kolem restaurace a tam mi spolupořadatelka povídá, že mně tu čekala paní majitelova s ubrusem, a na odpověď, že ji ho teda může dát, že mi ho vezme, se dozvídá kategoricky: „Ne, já ho dám jen osobně tomu pánovi!“ Pán si mezi tím poradil, stačilo udělat 20 kroků a našla by mně.

Po vyhlášení výsledků, rozchodu účastníků a po úklidu beden, se objevil majitel, odemkl kolibu, vytáhl několik repre-tašek z města Odry, rozhlédl se a vrazil mi je vítězoslavně do ruky: „To je pro Vás.“ „Cooo?“ Nerozčiluj se…

A tak klidu zakrátko, našlo pořadatelské kuřátko…